2011

13.12.2011

Tak jsem se konečně dokopala a napíšu zase nějaké malé info o našich aktivitách. Za poslední necelé 2 měsíce jsme z 90% byli na nějaké akci. Ať to byl hon v Dolních Studýnkách či v Zašové, nebo natláčka v Mostkově, všude naši psi zářili jak hvězdy na půlnoční obloze. Letošní rok je hlavně ve znamení lišek. Benji má na každé akci alespoň 3 vyhledané a vyhnané lišky. To, že střelci používají slepé střelivo, to už je věc druhá… ;-) Naše nejmladší Kessi se velice rychle zaučuje a po poslední akci je už jasné, že pochopila, že nemá smysl štvát kilometry daleko, stačí jen na střelce a vrátit se zpátky. Ve volných chvílích trénujeme (utvrzujeme) aport a snad se nám příští rok podaří s Kessi absolvovat podzimní zkoušky.

1.10.2011

Hon na kachny v Zubří.

Jako každý rok se koná velký kachní hon v Zubří. Dostali jsme pozvánku, kterou jsme samozřejmě využili. Benji hned od rána tušil, že se bude konat něco velkého a neustále hlídkoval nás a dveře, abychom mu náhodou neutekli :) Přiblížila se hodina H. Benji zaujal svůj obvyklý postoj – všechno nebo nic – a v tomto případě platí „všechno“. Jakákoliv kachna v jeho dosahu (tím je myšleno i dosah do poloviny rybníku – ten je cca 160*260m), byla jeho. Ať na souši, nebo na vodě, či zapíchnutá pod břehem…pokud ví, že tam někde je, neustane, dokud ji nenajde. Dona s Petrem působili na jiné straně a neméně úspěšně s dohledávkou. Rozdíl je akorát v tom, že Dona s tím nadělá méně cirkusu :) Kromě našich psů, přijeli zástupci ohařů (výmarští měli celou skupinu) a dokonce tam byl i jagoš. Bohužel ne všichni psi přijeli pracovat. Někteří vůdci měli svého psa asi jen jako ozdobu do klopy kabátu. Po celou dobu je neupustili z vodítka a požadovali po druhých psech, jestli by nemohli přinést tu kachnu, co támhle spadla. No nějak jsem to nepochopila, ale třeba se najde někdo, do mě to vysvětlí..

1.8.2011

V tento den, v cca 20:30 hod se mi podařil úžasný ulovek - můj první divočák! Byl to lončák, který vážil po vyvržení cca 64kg. Za skvělý zážitek všem velice děkuji.

Tak toto je můj úplně první divočák. Prakticky 2 roky jsem se snažila nějakého ulovit, ale nikdy se nezadařilo. Až v ten osudový den 1.8.2011 v cca 20:30 hod.

Celý den, jsem měla nutkání jít do lesa. Odpoledne už jsem nemohla vydržet, jak jsem netrpělivě čekala na večerní hodinu. Přiblížila se 7 hod večerní a já už sedala s manželem do auta a vyráželi jsme. Já vystoupila o něco dřív a manžel pokračoval dál. Sedla jsem si na jeden nízký posed v pasece. Asi po půl hodině jsem měla pocit, že slyším v šustění listí stromů i jiný zvuk. Zbystřila jsem a čekala, co se bude dít. Zhruba po dalších 30 minutách vyběhlo prase. Vypadalo to na starší kus, ale než jsem stihla zamířit a blížeji obeznat, zmizelo mezi smrčky ve vysoké trávě. Pocítila jsem mírné zklamání, ale dál jsem seděla. Říkala jsem si, že tu určitě nebylo samo. A měla jsem pravdu. Chvíli byl klid, jen listí šumělo ve větru a pak…zřetelný zvuk pomalého pohybu těžkého kusu v trávě. Popadla jsem flintu a čekala, co se vynoří. Nemůžu říct, jak dlouho jsem netrpělivě čekala. V takovou chvíli, Vám připadá, že 1 minuta trvá 10 minut. Když už se myslela, že jsem se asi přeslechla, zahlédla jsem pohyb něčeho tmavého. PRASE! Prolétlo mi v tu chvíli hlavou. Namířila jsem a čekala. A najednou tu byl. Samotný kus, který nic netuše, v klidu hledal něco k snědku. Namířila jsem těsně za plecko a zmáčkla spoušť. Padl výstřel. Divočák po zásahu vyrazil. Uběhl asi 60 m do blízké houštiny a najednou bylo ticho. Nic se nehýbalo. Seděla jsem celá ztuhlá a snad jsem ani nedýchala. A pak jsem si uvědomila, že mi buší srdce jako o závod a třesou se mi ruce. Tu poctivou 15ti minutovku jsem zůstala na posedu. Potom jsem zavolala manželovi, že jsem střelila po praseti, ale že bude potřeba vzít psa, baterku a brokovnici. Neměla jsem odvahu jít sama dohledávat prase. Už se šeřilo a já nemohla tušit, zda lončák ještě žije, nebo zhasl. Nakonec nebylo brokovnice třeba. Když jsme jej dohledali, byl už zhaslý.

Děkuji všem patronům myslivosti za tento úžasný zážitek a za krásný úlovek, který bude mít své čestné místo u nás doma.

vyvržený měl 64 kg

zbraň CZ 527 CARBINE 7,62x39

náboje SAKO Gamehead

20.6.2011

15. květen už máme dávno pryč a já stále ještě nic nenapsala. Je to ostuda.. Tak abych to napravila :)

S Petrem se nám podařilo (v našem sdružení) ulovit 4 paličkáře, 2 vysoké srnce a 1 lončáka. I psi měli práci – 2krát se dohledávalo ve vysoké trávě a jednou nám srnec odskočil do lesa. Nebyl sice daleko v houštině, ale už se hodně šeřilo a v lese nebylo dobře vidět. Jak se říká, myslivec bez psa, je poloviční myslivec. A tuto skutečnost nám ti naši chlupáči dokazují neustále, když jdeme do lesa. Ta nejmladší, i když nemá zatím natrénované pobarvené stopy (i nepobarvené), tak je prakticky tak nosově zkušená, že ji můžu věřit jak těm dvěma dospělákům. Benji vypracoval skvěle srnce v houštině a Petr si vzal s sebou Donu, když čekal na prase.

16.4.2011

Tento sobotní večer jsme se vydali s kamarádem na divočáky. Vyrazili jsme už o půl 6. Sedli jsme na jedno místo do ne příliš husté paseky mezi vzrostlými stromy. Nevím, jak dlouho jsme seděli, ale slunce už bylo z poloviny za obzorem, když nám vyšel srnec. Kompletně vytlučený, takže nějaký starší kmet. Jedna výsada vidlák, druhá náznak šesteráka. Vysoké, ale velmi úzké paroží. Pozorovali jsme ho asi 7 minut, než se nám ztratil v houští. Byl od nás nejblíže asi na 5 metrů, ale i tak jsme měli chvilkami problém ho pořádně přečíst, jelikož suchá tráva je v těch místech hodně vysoká a terén je hodně nerovný. Po tom, co srnec odběhl, byl asi 20 min klid. Pak jsem ale z nízké smrčiny pod námi zaslechla šustot. Bylo to, jako když tam chodí něco těžkého. První, co mě napadlo, byl divočák. Hned jsem taky šeptla kolegovi, že dole něco šustí. Dalekohledem jsem neustále prohlížela nízké smrčky, zda něco neuvidím. Po chvíli do mě kolega lehce strčil a kývl hlavou k levé straně smrčiny. V první chvíli, jsem nic neviděla, jelikož mi bránil ve výhledu jeden osamělý smrček, ale když jsem se naklonila, uviděla jsem tmavou skvrnu na světlém pozadí. Prase! Kamarád neváhal, odjistil a vystřelil hned, jakmile se prase celé ukázalo. Bylo něco po osmé hodině večerní, takže prakticky za světla. Byl to lončák, kňourek. Úžasný zážitek! :)

A další zážitek jsme měli, když jsme divočáka dovezly domů. Nejprve jsme ukázali divočáka jednomu psu (barvář od kamaráda) a pak jsme teprve vypustili naši smečku (Ben a ten barvář se příliš nemilují). Kessi s Benjim prase důkladně prohlédli, Dona se přidala jen lehce. Kessi opatrně zkusila zatahat za hřbet a když získala větší jistotu, tak se mu pokoušela dávat hrdlo. (podotýkám, že divočák byl položený v koši zavěšeném za kouli nivy). To ale Kessi nestačilo. Vyskočila pak na něj a vrčela na každého psa, který by se jen chtěl přiblížit. Prostě si milé prase nárokovala. A to tak, že už ji nestačilo jen na něm stát, dokonce si na něj i lehla! A i když jsme ji sundali, tak jen co dopadla na zem, už mastila zpět a opět ho zalehla. Prostě nechtěla žádného jiného psa k tomu pustit, jen nás. No koukali jsme na tu reakci. Raději jsme ji pak odnesli pryč a prase ošetřili. Hrozilo nebezpečí, že se nám bude motat pod nůž, jak je zvědavá.

Tím, že toho ještě moc nezažila, tak jakákoliv zvěřina je pro nic něco úžasného. Takže se z milého hravého špringra stává krvelačný teriér :) Ale Ben byl taky takový až časem se zklidnil a teď už hudruje na druhé jen občas (na ty, se kterými se nekámoší) a to jen těsně po dosažení úlovku. Jinak je v klidu. Takže očekáváme, že z toho taky vyroste.

1.4.2011

Petr se rozhodl, že půjde do lesa zkusit divočáky. Já jsem odmítla, protože po velkém stěhování se musí taky udělat velký úklid. Z bytu „skladiště“ se musí udělat byt „obyvatelný“. Zrovna, když jsem si říkala, že už bych se na to mohla vyprdnout, mi zavolal, že se mu podařilo střelit sele (nebo vlastně už lončáka), ale že ho nemůže najít – vběhlo do houštiny; takže se balí a jede domů pro psy. Na mou otázku, kterého psa mu mám nachystat, zněla odpověď: „vezmeme všechny.“ Takže jsem šla hned nachystat barvářské obojky a vodítka a jejich oblečky (reflexní, kdyby bylo nutné je pustit). Na nástřel jsme nejdříve nasadili Donu (křepelandu), jelikož jde pomalu a ono přece jít s Benjim houštinou, když jde jak tank… Petr ušel asi 60m, když na mě volal, že ho má, že tu leží. No obrovská radost, že se našlo :) Petr vzal Donu a odnesl ji od prasete, protože jsme chtěli ještě nechat Kessi, ať si stopu udělá taky (pokud nemáme jistotu, že prase není zhaslé, tak první nechodí). Kessi je o něco málo rychlejší stopařka než Dona, ale citelně pomalejší než Benji. Tomu se snad nikdo nevyrovná…

Kessi šňupák zabořený do země a vyšívala stopu. V jednu chvíli se v houštině zarazila a za chvíli byla u mě zpátky, vykulená jak „čerstvě vyoraná myš“ :) Poznala jsem, že našla. Tak jsem ji znovu pobídla, ať hledá. Otočila se a znovu se vyrazila. Tentokrát ale trochu obloukem a k praseti zamířila ze zadu. Opatrně k němu přistoupila, a když jsem ji hlasem pochválila, že našla, tak se hned do něj zakousla a škubala, poštěkávala… Nádhera. Prase pak Petr vytáhl z houštiny a ještě jsme nechali Benjiho, ať si taky „užije“. Ten po vypuštění vůbec nezamířil k vytaženému praseti, ale zamířil na stopu, kterou si sám vypracoval a následně vrátil po té tažené stopě. Jakmile byl u prasete, hned ho chytil za zadek a štěkal a štěkal. Tohle byla výborná škola pro Kessi a zároveň měli psi práci, která je baví.

Druhý den jel Petr k rodičům na zahradu, kde měl v plánu prase stáhnout, přece jen v paneláku je to trošku problém. Já byla doma s Benjim, jelikož fena jeho rodičů hárá. Doma mi pak popisoval, co dělala ta naše malá piraňa (Kessi). Tchán má 2 barvářky (matka s dcerou, obě starší). Kessi ani jednu z nich nepustila k praseti. Prostě to je naše, my to dovezli a já (Kessi) si to našla. Pak když Petr prase pověsil na kromholec a chtěl se pustit do stahování, tak zjistil, že se prase jaksi hýbe…to Kessi na něm vysela za škáru a snažila se ho dodatečně zadávit, či zastavit…? Asi měla pocit, že prase obživlo (není možné, aby najednou změnilo svou polohu) a tak musí zabránit tomu, aby uniklo. Zkuste si představit malého teriéra, který je zakousnutý do prasete a převlečte ho do kůže špringršpaněla. Tak to je naše Kessi. Ale jinak je to hodňoučký milý pejsek :) Prase se ale podařilo stáhnout a Kessi si ještě pohlídala jeho uskladnění do mrazáku :)

Prase mělo po vyvržení 29Kg.